Posts Tagged ‘one hour runner’

Tenhle týden jsem se flákala. No, vlastně jak se to vezme.  V úterý jsem si dala plánovaných 35 minut, ale pak už jsem se v týdnu nedostala kvůli práci a hlídání. V pátek jsem si jela vyzvednout nové běžky a rovnou jsem je vyzkoušela a doběhla jsem si z obchodu domů (asi 2 km). Odpoledne jsme se s drahou polovičkou přesunuli do Špindlu na náš první víkend bez dětí po 6ti letech (!!!). Hned večer jsme se pořádně nacpali U labužníka, ale protože náš hotel byl ve svahu, tak jsme cestou z centra docela obstojně slehli. V sobotu ráno mi to nedalo, a ač jsem věděla, že půjdeme na běžkotúru, tak jsem si dala 2 km kopečky se seběhama. Po doplnění energie u snídaně jsme vyrazili na bus a nechali se vyvézt na Špindlerovku. Nazuli jsme lyže a vydali se směr Petrovka. Pro mě to byla docela nostalgie, protože jsem tuhle trasu absolvovala jako dítě sice mockrát, ale od té doby už uplynulo hodně vody. Napočítala jsem 23 let, je to možný??? No je…když jsem naposledy byla na cestě československo-polského přátelství, tak tam ještě hlídali pohraničníci (to aby někdo náhodou omylem nesjel do Polska:-))

Moc běžkařů tam před náma nebylo, takže všude byla hromada čerstvého prašanu a jedna stopa. Slunce svítilo a obloha jak vymetená. Co si víc přát? Zatímco jsem si to vyloženě užívala, manžel se soustředil na to, aby nespadnul (běžky měl na nohách podruhé v životě). To jsme ještě nevěděli, co nás čeká:-) Po bezproblémovém výstupu k Petrovce jsme se rozhodli pokračovat dál po hřebenech a vzdali se směrem k Dívčím kamenům. Tam už to začalo být horší, sníh byl vyfoukaný a na několika místech jsme museli sundat lyže. Od Mužských kamenů dolů jsme pak museli jít pěšky, tam by jel snad jen sebevrah. Dost nás to zdrželo a tak jsme na dalším rozcestí změnili původní plán a místo na Labskou jsme zahájili sestup na Martinovku. A to byla teda pěkná makačka. Kdo to tam zná, tak ví, že to není moc prudkej kopec, ale pokud je tam vyšlapaná JEDNA JEDINÁ stopa v jinak hlubokém sněhu, a to směrem nahoru, tak je to celkem o držku (pardon, o ústa). Pluh nepřicházel v úvahu, tak jsme brzdili jak se dalo (manžel nejčastěji zadní částí). Ten kilometr a půl byl prostě utrpení. Z Martinovky už naštěstí vedla protažená cesta, která slibovala rychlý a bezproblémový sjezd k Medvědí boudě a pak k Dívčím lávkám (i když jsem pak musela manželovi odpřisáhnout, že ten krpál jsem si OPRAVDU z dětství nepamatovala).

Na Martinovce jsme se občerstvili, vyměnili vodu, která nám mezitím zmrzla a dozvěděli se, že jsme udělali dobře, že jsme na tu Labskou nakonec nešli. Prý to tam bylo všechno vyfoukané a samý šutr, takže se na běžkách vůbec nedalo jet. To už by mě muž asi vážně přizabil, kdyby se tamtudy měl plahočit a pak ještě sjíždět Vodovodní do Špindlu (jak jsem zjistila později, tak právě sjezd byl pro něj kámen úrazu).

Posilnění jsme vyrazili na poslední část túry, která už měla být jen s kopce. Taky že byla, a místy dost prudkého. Vůbec nechápu, jak jsme to jako malé děti sjížděli. Manžel statečně protrpěl a proplužil první kilometr, ale pak začal nadávat a  sundaval lyže na prudších úsecích (a těch bylo fakt hodně). Ja jsem to střídavě sjížděla a pak jsem se zase vracela nahoru, abych se trochu zahřála, protože zalezlo sluníčko a začalo pěkně přituhovat. I tak, než jsme se doplácali dolů k Medvědínu, jsem byla zmrzlá na kost. Stavili jsme se U labužníka na gulášovku, abych trochu roztála a pak jsme pokračovali ‚bydlet‘. V duchu jsem nám blahořečila za ranní prozíravé rozhodnutí nechat si připravit saunu. Oba jsme ji potřebovali jak sůl!

Jinak to byla ale vydařená túra, jen manžel pravil, že si příště radši obuje sněžnice:-)

Reklamy

Tenhle týden by byl úplně přesně podle plánu kdybych trošku (no, trošku víc) neujela o víkendu na dlouhém běhu. Rehabilitace mi skončila a světe div se – noha přestala bolet. ÚPLNĚ!!! Takže v úterý jsem dala 32 min, ve čtvrtek 45 min a v sobotu…ehm…1 hodinu a 20 minut! Sice hlemýždím tempem (ono se na udusaném, uklouzaném sněhu zas tak moc rychle běhat stejně nedá), ale dala!!! Jupííííí jsem dobráááá!!!

A jedna památeční těsně po běhu (s nejstarší ratolestí):

Třetí a poslední týden třicetiminutových běhů.

—————————————————————

No, vlastně mi ještě chyběl poslední trénink z druhého týdne, který jsem přesunula kvůli Velké Kunratické (kterou jsem si nakonec samozřejmě nenechala ujít). Nakonec jsem ho odběhla den po ní, ale prodloužila jsem si ho na 47 minut, protože noha mě přestala bolet až po 30ti minutách, tak mi bylo líto skončit.

—————————————————————

Tenhle třetí týden se mi ale už program začíná trochu vymykat z ruky a dělá si co chce (teda spíš já si dělám, co chci, jasně:-)) Taky mě pořád bolí noha, kapačky a rehabilitace moc nepomáhají. Ale je to zvláštní, protože noha mě při běhu po těch 30 minutách bolet přestane (teda skoro), pak chvíli bolí trochu víc a pak je to dobrý. Ale třeba ve 3 ráno mě zničehonic probudí strašná bolest. Čert aby se v tom vynal. Takže i kvůli noze byly tréninky tento týden 36 min, 32 min a 40 min (dneska).

Druhý týden opět 3 běhy á 30 minut.

———————————————————————————————

Hned v úterý ráno jsem volala na kliniku, protože krk se zhoršil a nemohla jsem s ním vůbec hnout. Vzali mě hned, ale místo, aby mi ho odblokovali, tak se mi ho rehabilitační snažila rozhýbat. Au! No, moc se jí to nedařilo. Ve středu už to bylo lepší, ale zablokováno bylo pořád. Pozitivní na tom bylo, že jsem přes bolest krku moc nevnímala tu bolest nohy. Takže jsem ve středu po kapačkách a rehabilitaci vyběhla na první trénink druhého týdne. Během výběhu se situace obrátila a noha bolela víc než krk.

Ve čtvrtek (včera) přišel jakýsi sedmdesátiletý MUDr. a hned si mě vzal do parády. Krk mi postaru (invazivní metodou) odblokoval a bylo po bolesti. Noha ovšem začala bolet pro změnu víc.

Dneska jsem vyběhla na další třicetiminutovku. No, ono to už posledně bylo 35 minut místo 30, ale na konci C25K jsem je běhala taky, protože jsem místo chůze posledních 5 minut vyklusávala. Takže beze změny.

Zítra je Velká Kunratická a ještě pořád nevím, jestli na ni půjdu, jestli to noha zvladne. Po týdnu rehabilitace se nezlepšila (a bodejť taky jo, když mi místo nohy napravovali krk) a po každém tréninku bolí jak čert. No, ona vlastně bolí i při tréninku, přestane tak po 25 minutách a to už je pomalu čas končit.

První týden programu obsahuje 3 běhy po 30ti minutách. Takže vlastně úplně stejný rozvrh jako v závěrečném týdnu C25K.

Po sobotním závodě mě strašně bolela noha, až tak, že jsem si musela několikrát ‚šlehnout‘ Ibuprofen, což se mi vůbec nepodobá. V pondělí jsem sice vyběhla, ale pak se to zhoršilo a zase jsem nemohla skoro chodit. Rozhodla jsem se teda s těžkým srdcem, že tomu dám radši oddech a běhat jsem šla pak až v sobotu. A zase se to zhoršilo. Třetí trénink jsem absolvovala dneska ráno a dospěla jsem k závěru, že budu muset k doktorovi (fuj!). Myslela jsem si, že to vydržím až do Vánoc a zajdu si ke svému guru – osteopatovi, ale nevydržím. Cviky na uvolnění sedacího nervu vždycky uleví jen na chvíli a noha už mě brní až k nártu. Tak jsem se na odpoledne objednala na jednu soukromou rehabilitační kliniku a jsem zvědavá, co mi řeknou.

————————————————————————————————————————–

Po návratu: tak nevím, jestli jsem neudělala chybu.Přišla jsem tam s ischiasem a odešla se zablokovanou krční páteří :-((( Pozítří bych měla nastoupit na ¨neinvazivní¨ terapii, což představuje kapačky a rehabilitaci. To jsem teda zvědavá. Spíš bych potřebovala, aby mi někdo ten spodek srovnal, než aby do mě píchali.

A co dál?

Posted: Říjen 14, 2010 in One Hour Runner, Trénink
Tagy:,

C25K bude pomalu, ale jistě u konce a já teď stojím před otázkou: A co dál? Budu pokračovat v běhání, to je jasné. Ale jaký systém/plán zvolit? No tak to vezmu popořádku. Jaký je můj krátkodobý cíl? Odpovím si: dokázat běžet hodinu v kuse (i Alan tvrdí, že je to základní stavební kámen).  Cíl bychom teda měli. A teď jak se do něj dostat? Pořád ještě potřebuju někoho, kdo by mi říkal, co mám dělat a Alan je daleko. Maximálně může poradit. Projíždím net a ve finále se rozhoduju mezi dvěma programy, které navazují na C25KBridge to 10K a One Hour Runner. A co teď? No tak si dáme klasické srovnání výhod a nevýhod.

Bridge to 10 K (B210K) : 3 tréninky týdně – v pohodě, intervaly – moc mi nevyhovují, protože jsem zjistila, že jakmile už jsem rozběhnutá a přejdu do chůze, tak ztratím to ‚momentum‘. Nehledě na to, že za 1 minutu chůze se moc vydejchat nedá. Tohle je velký mínus. Další velký mínus je to, že se prodlužují všechny 3 běhy, takže v posledním týdnu člověk skončí třemi běhy á 60 min, což mi pro začátečníka přijde docela velký sousto. Aha, tak to už mám těch mínusů nějak moc…no tak přidám ještě další – díky intervalům si teda člověk musí pořád hlídat čas a pokud si stáhne nějaký podcast, tak zas nemůže běhat na vlastní muziku.

One Hour Runner: 3 tréninky týdně – v pohodě. Intervaly – žádné, takže taky v pohodě. Díky absenci intervalů si můžu poslouchat, co chci – super.  První tři týdny jsou všechny běhy třicetiminutové, stejně jako na konci C25K, čímž se ten základ jaksi upevní. Geniální. Jeden běh zůstává krátký, dva se postupně prodlužují, až je na konci jeden krátký, jeden střední a jeden dlouhý.Mnohem logičtější.

Hm.No tak já mám jasno!