Posts Tagged ‘děti’

Dneska jsem stála před školou a čekala na nejstarší dítko. Nevím, jak u vás, ale v naší škole to funguje tak, že člověk přijde ke vchodu, zazvoní do příslušné družiny a čeká, zda se mu někdo ozve. Pokud má to štěstí (pravděpodobnost je asi taková, jako že vyhraje ve Sportce), nechá si dítko zavolat. Pokud se situace vyvíjí normálně, mačkáte postupně několik různých zvonků v různých časových intervalech. Nakonec se ale vždycky někdo ozve a vy můžete požádat o propuštění ratolesti.  Následuje časově blíže neurčená čekací fáze, kdy doufáte, že 1) družinářka rozuměla jménu dítěte, které má jít domů, 2) dítko paní družinářku slyšelo a hlavně – poslechlo, 3) že se u šatny nepotkalo s kamarádem/kamarádkou a nezapovídalo se, 4) že se nemuselo vracet do družiny pro zapomenutou aktovku (tenhle případ je málo pravděpodobný, protože pokud dítko v aktovce nemá klíče od šatny, tak chybějící aktovku zjistí až rodič venku). V lepším případě se dítko objeví ještě neoblečené ve dveřích a podá rodičovi aktovku, aby se s ní nemuselo tahat celých 200 metrů k šatní skříňce, a rodič si tak může ze svých pochybností odečíst body 1) , 2) a 4); a konečně 5) že když se konečně vynoří ze dveří, tak nezapomnělo klíče v zámku šatny.

Tato čekací fáze je za normálních okolností  poměrně psychicky náročná sama o sobě. Na grádech jí přidávají teploty hluboko pod nulou, sněhová vánice, déšť, váš ječící mladší potomek (či potomci), kterému je zima, má hlad a je unavený (zvláštní, v teplém počasí je to čekání mnohem snesitelnější),

Mezitím si můžete krátit chvíli stěžováním si ostatním rodičům, lovením vašich dětí v nedalekém křoví či čištěním psích vykalů z jejich bot (majitelé čtyřnohých miláčků totiž s klesající teplotou nechávají ruce v kapsách) . Na náladě nepřidá ani cedule na dveřích: „Prosíme rodiče, aby nevstupovali do budovy. Vaše děti jsou tak šikovné, že oblékání zvládnou samy.“ Což znamená, že i v největším mrazu a vánici musíte pokorně počkat venku.

Pokud se vaše dítko do půl hodiny neobjeví – což není nijak vzácný jev – můžete si celý dril (od zvonění na zvonky dále) zopakovat.

Kdo by se pak divil, že místo vřelého pozdravu, úsměvu, případné pusy a otázky „Jak ses měl/a?“ nebo „Jak bylo ve škole?“ přivítáte ratolest nevrlým: „No kde seš, prosím tě?“ (často korunovaným dovětkem „Čekám tu na tebe xxx hodiny…“ .  Jenže…právě dneska jsem se všimla, že tohle „přivítání“ se stává celkem běžnou záležitostí i v případech, kdy rodič vůbec dlouho nečeká. Je to tedy jen projev doby? Že dneska každý někam spěchá? Nebo že nerad na cokoliv čeká a chce mít všechno hned? Je legrační, jak pak ti samí rodiče (ano, i já:-)) vysvětlují svým ratolestem, že nemůžou mít věci hned…

Dovětek: díky přírodě za trpělivé babičky (někdy i dědečky), které tvoří vyjímky. Nejnevrlejší větu, kterou jsem od nich kdy před školou slyšela bylo: „Jejda, kdepak ses nám toulala?“