Posts Tagged ‘cross training’

Tak kde jsme to skončili? Aha, na obědě na Hraničním zámečku…no asi po hodině jsme sesbírali dostatek psychických sil na to, abychom přesvědčili nohy, aby šly dál. Čekal na nás ještě pěkný kus cesty. (Celý příspěvek…)

Do pootevřeného okna nesměle nakukuje sluníčko a ja se jen nerada probírám ze spánku. Iňaki vedle mě ještě tvrdě spí, ale dlouho nebude moct, jestli chceme stihnout vlak do Valtic. Včera jsme u večeře vymysleli, že si původně naplánovanou trasu po modré z Valtic do Mikulova trošku prodloužíme a raději půjdeme lesem (modrá stezka vedla podél silnice/po silnici). (Celý příspěvek…)

S drahou polovičkou jsme měli po delší době možnost vyrazit sami dva na víkend pryč. Podařilo se nám prarodičům udat všechny tři děti najednou, což vždycky považujeme za malý zázrak, a po několika změnách jsme výběr místa zredukovali na Novohradské hory a Vysočinu.

Den poté, co padlo konečné rozhodnutí ve prospěch Řásné, mi manžel volá z práce a říká: „Už vím, kam pojedeme. Do Mikulova!“ A tak se jelo do Mikulova 🙂 (Celý příspěvek…)

Tenhle týden jsem se s běháním flákala. Díky horám jsem měla naplánovaný regenerační týden, takže jsem si obvyklou týdenní dávku snížila na polovinu. Počítala jsem ale s tím, že si alespoň jeden den vyrazím na běžkách, což se nestalo. Byla jsem ráda, že jsem si mohla jeden den na pár hodin odskočit „pořádně“ zalyžovat. Náš děda se totiž místo plánovaného hlídání nejmladšího potomka na poslední chvíli zbláznil a zakoupil si lyžařskou výbavu:-) (upozorňuju, že nikdy nelyžoval). Takže jsme na kopci museli s mámou dávat pozor ne na tři, ale na čtyři děti. První dva dny byly nejnáročnější, protože č. 2 odmítlo plužit, takže jsme se střídaly s mámou ve vožení našich dvou nejmladších (moje záda!). Třetí den se č. 2 umoudřilo a pak už to byla mnohem vetší pohoda. Stačilo pustit nejstarší první, dvojku doprostřed a já zezadu buzerovala:-) Podívejte, jak jim to slušelo:

Nakonec z celého běžeckého tréninku byly dva pětikilometrové výběhy (stejná trasa – půlka z kopce, půlka do kopce) ještě v Krkonoších a po návratu 12 km v Hostivaři. Ale což, alespoň jsem si pořádně odpočinula. Úplně mě přestala bolet i kolena. A příští týden mi začíná trénink na půlmaraton. Tak hurá do toho!

Tenhle týden jsem se flákala. No, vlastně jak se to vezme.  V úterý jsem si dala plánovaných 35 minut, ale pak už jsem se v týdnu nedostala kvůli práci a hlídání. V pátek jsem si jela vyzvednout nové běžky a rovnou jsem je vyzkoušela a doběhla jsem si z obchodu domů (asi 2 km). Odpoledne jsme se s drahou polovičkou přesunuli do Špindlu na náš první víkend bez dětí po 6ti letech (!!!). Hned večer jsme se pořádně nacpali U labužníka, ale protože náš hotel byl ve svahu, tak jsme cestou z centra docela obstojně slehli. V sobotu ráno mi to nedalo, a ač jsem věděla, že půjdeme na běžkotúru, tak jsem si dala 2 km kopečky se seběhama. Po doplnění energie u snídaně jsme vyrazili na bus a nechali se vyvézt na Špindlerovku. Nazuli jsme lyže a vydali se směr Petrovka. Pro mě to byla docela nostalgie, protože jsem tuhle trasu absolvovala jako dítě sice mockrát, ale od té doby už uplynulo hodně vody. Napočítala jsem 23 let, je to možný??? No je…když jsem naposledy byla na cestě československo-polského přátelství, tak tam ještě hlídali pohraničníci (to aby někdo náhodou omylem nesjel do Polska:-))

Moc běžkařů tam před náma nebylo, takže všude byla hromada čerstvého prašanu a jedna stopa. Slunce svítilo a obloha jak vymetená. Co si víc přát? Zatímco jsem si to vyloženě užívala, manžel se soustředil na to, aby nespadnul (běžky měl na nohách podruhé v životě). To jsme ještě nevěděli, co nás čeká:-) Po bezproblémovém výstupu k Petrovce jsme se rozhodli pokračovat dál po hřebenech a vzdali se směrem k Dívčím kamenům. Tam už to začalo být horší, sníh byl vyfoukaný a na několika místech jsme museli sundat lyže. Od Mužských kamenů dolů jsme pak museli jít pěšky, tam by jel snad jen sebevrah. Dost nás to zdrželo a tak jsme na dalším rozcestí změnili původní plán a místo na Labskou jsme zahájili sestup na Martinovku. A to byla teda pěkná makačka. Kdo to tam zná, tak ví, že to není moc prudkej kopec, ale pokud je tam vyšlapaná JEDNA JEDINÁ stopa v jinak hlubokém sněhu, a to směrem nahoru, tak je to celkem o držku (pardon, o ústa). Pluh nepřicházel v úvahu, tak jsme brzdili jak se dalo (manžel nejčastěji zadní částí). Ten kilometr a půl byl prostě utrpení. Z Martinovky už naštěstí vedla protažená cesta, která slibovala rychlý a bezproblémový sjezd k Medvědí boudě a pak k Dívčím lávkám (i když jsem pak musela manželovi odpřisáhnout, že ten krpál jsem si OPRAVDU z dětství nepamatovala).

Na Martinovce jsme se občerstvili, vyměnili vodu, která nám mezitím zmrzla a dozvěděli se, že jsme udělali dobře, že jsme na tu Labskou nakonec nešli. Prý to tam bylo všechno vyfoukané a samý šutr, takže se na běžkách vůbec nedalo jet. To už by mě muž asi vážně přizabil, kdyby se tamtudy měl plahočit a pak ještě sjíždět Vodovodní do Špindlu (jak jsem zjistila později, tak právě sjezd byl pro něj kámen úrazu).

Posilnění jsme vyrazili na poslední část túry, která už měla být jen s kopce. Taky že byla, a místy dost prudkého. Vůbec nechápu, jak jsme to jako malé děti sjížděli. Manžel statečně protrpěl a proplužil první kilometr, ale pak začal nadávat a  sundaval lyže na prudších úsecích (a těch bylo fakt hodně). Ja jsem to střídavě sjížděla a pak jsem se zase vracela nahoru, abych se trochu zahřála, protože zalezlo sluníčko a začalo pěkně přituhovat. I tak, než jsme se doplácali dolů k Medvědínu, jsem byla zmrzlá na kost. Stavili jsme se U labužníka na gulášovku, abych trochu roztála a pak jsme pokračovali ‚bydlet‘. V duchu jsem nám blahořečila za ranní prozíravé rozhodnutí nechat si připravit saunu. Oba jsme ji potřebovali jak sůl!

Jinak to byla ale vydařená túra, jen manžel pravil, že si příště radši obuje sněžnice:-)