Ku ikaika na koa…….the warriors stand strong

Posted: Červen 6, 2016 in KoaSquad, Triatlon 2016, Závody
Tagy:, , ,

9Po roce je to tu opět; s tímhle závodem mám od loňska nevyřízené účty a tak se těším, jak je srovnám. V plavání jsem se zlepšila, a na kole i v běhu taky. Plavání si maluju na 40-45 minut, kolo snad tak 3:10 a běh…no to se uvidí, jak budu vypadat. Přecejen je to teprve moje druhá půlka. Ale letos už stoprocentně v depu nezabloudím!

Ráno nasedáme do auta a vyrážíme směr Pardubice. Předpověď slibuje krasné počasí, ale ne takové tropy jako loni.  Hned po příjezdu se potkáváme s Mončou a Davidem, po chvíli doráží i Jana Janochouvic a taky Janička Sládková s Miloškem. Loudím od nich opalovák, protože ten jsem si dnes zapomněla.

Následuje obvyklá rutina – vyzvednout startovní balíček, přeskládat věci do tašek, nalepit čísla na helmu a na kolo a odvézt kolo do depa. Potkávám spoustu dalších známých a vida, je tu i parta těch chlapů z televize, co je měli připravit na polovičního ironmana během pár měsíců. Někdo mi o tom říkal, ale jelikož na televizi nekoukám, tak jednotlivé soutěžící ani neznám. A vůbec mi to nevadí 🙂

Jdu ještě jednou do depa s Janičkou, aspoň si naposledy zkontroluju, jestli mám všechno. Mám. Hurá na rozpravu. Dozvídám se, že depo je stejné bludiště jako loni, ale já se nedám!

13325573_10208215137193669_9160923769706964234_n

Women power

V navlékání neoprenu už mám docela praxi, takže mi to netrvá dvacet minut jako loni. S holkama z naší KoaSquad ještě stíháme společné foto, než se rozezní známé tóny AC/DC.

Do vody se vrhám takticky v zadní řadě; v plavání jsem se sice zlepšila, ale stejně jsem časově BOP (back of the pack, neboli na ocase). Prvních pár desítek metrů zvládám nacvičené „pólo“ = kraul s hlavou nad vodou a pak se zanořím.  Okolo mě ještě plavou další opozdilci, vzadu za mnou je pár lidí.  Cítím se skvěle.

Voda kolem me zavíří, dostanu kopanec a hned už jsem zase sama. To se právě kolem mě prohnala štafeta.

A najednou se to stane; najednou mám pocit, že nemůžu dýchat. Začínám panikařit. Stejný pocit, jako loni; stejná strategie na uklidnění, jen letos absolutně nefunguje. Moje osvědčená mantra mě vysvobodí jen na chvíli, tolik doporučovaný znak je úplně na houby a u prsou se topím i v neoprenu. Zdravotníci na kajaku se mě několikrát ptají, jestli jsem v pořádku, ještě než doplavu k první bojce.

13403241_1222933987726060_1130399754863883496_o

Pračka

 

Než se k ní dostanu, tak už hodnou chvíli plavu prsa a la paní radová, absolutně nejsem schopná dát hlavu pod vodu; a co víc, už nejsem schopná udělat pořádný záběr ani rukama, nohy se mi při každem kopnutí klepou a začínám hyperventilovat. Pořád se snažím uklidnit, ale jde to vždycky jen na malou chvíli.

Lano u první bojky mě neskutečně láká, abych se ho chytila a na chvíli si odpočinula. Jenže vím, že už bych se ho nepustila; a já to nechci vzdát. Mám strach; úplně nelogicky, protože utopit se nemůžu, ale nejde mi to zastavit.

Od první bojky ke druhé je 850 metrů a člověka v tomhle stavu to úplně nenakopne, když ji v dááááálce vidí. Loni jsem na tom teda byla líp…

Trošku se zklidňuju a zkouším počítat tempa. Začíná to fungovat trochu víc, i když mám pořád panickou (teda asi panenskou? Nebo jak to je?) hrůzu z toho, že bych měla dát hlavu pod vodu. Tempa rukama spíš teď už připomínají čubičku a neklepou se jen nohy, ale celej člověk.

Celou dobu se na ty ostudně krátký tempa nadechuju minimálně dvakrát a odpovědi směrem k hlídkujícím záchranářům už jen sípu. „Dobrý?“ „Jo, dobrý, jenom mi nefunguje hlava.“

(Nepamatuju se, že by mi někdy v životě bylo fyzicky tak hrozně. Porod se nepočítá, ledvinová kolika byla stejně horší 🙂 Ale to jim neříkám, aby mě nevytáhli).

Za druhou bojkou už mám na dohled cíl a i když je to daleko, tak to maličko povzbudí. Tělo už ale moc nespolupracuje. Za sebou po dlouhé době slyším zvuky a posléze zjišťuju, že to není štafeta (co jsem si myslela? Ty už byly dávno v čudu), ale spolubojovník na delší trati. I v tom mém „transu“ podle neoprenu a stylu plavání poznávám Vaška Albrechta. To mě ještě maličko nakopne, teda teď tu hlavu, tělo už moc nespolupracuje. Snažím se ho držet, jako loni. Nejde to. Sakra.

„V dálce vidím prsaře, ti to mají úplně na háku,“ hlásí člověk do mikrofonu ze břehu. „A dokonce s hlavou nad vodou!“ Jo, vnímám to. Nejsem mrtvá. To je dobrý. A že v tu chvíli dotyčného v duchu posílám tam, kde se maže Hemagel, tak to je ještě lepší.

Jakmile se vydrápu z vody, málem se složím vyčerpáním. Dopřeju si chvilku s Iňakim, který už se o mě bál a já a tam visím na laně oddělujícím závodní prostor od fanouškovského a…prostě strašně chci skončit.

Tentokrát ale po delší době zafunguje hlava, a ta říká jdi dál. No, tak…do depa sotva dojdu, nohy mě nenesou. Hlavou mi prolítne myšlenka, jak vůbec odjedu to kolo a zbytek, už teď jsem úplně vyšťavená.  Ale na to v tu chvíli nemyslím. Myslím na to, jak se kousek po kousku dostat na trasu kola.

V převlékacím stanu se na chvíli potkávám s Vaškem a vyměníme si pár slov; v podstatě o tom, jak nás oba ve vodě chytnul rapl. Pomalu si nandavám tretry, abych sebou nešvihla a začínám cítit, že to půjde, minimálně se dostat ke kolu.

„Teď jim to nandáme na kole, pojď,“ křičí na mě, když chvíli přede mnou vybíhá pro kolo. Haha, na kole on předjede dalších minimálně deset lidí a na závěrečném běhu to samé.

Nasedám na kolo a po prvních pár stech metrech zjišťuju, že to nepůjde. Hlava je v pohodě, nohy ne. Klepou se ještě teď, natož, aby podávaly nějaký výkon.

Když se ani po několika pokusech se nechytají, začínám počítat, jakou nejpomalejší rychlostí můžu jet, abych stihla limit daný na plavání a kolo.

Jo, až takhle.

Trasu si pamatuju z loňska, ale moc jí nevnímám. Hned na začátku prvního kola mě napadne, že jak jsem se vždycky bála defektu, tak teď kdybych ho měla, tak se na to celé vykašlu. Jenže to se mi pak ozve hlas v hlavě…“Když už jsi přežila to plavání v tomhle stavu, tak tohle už snad dáš, ne?“ „No dám, ale co potom, co Šamorín?“ Celou tu dobu myslím na tu druhou letošní půlku. Jak budu muset ponořit hlavu do Dunaje.

Těch pár kopečíčků na rovinaté trati nedělá problém ani tak nohám jako dýchacímu ústrojí, které je celé bolavé z plavání. Myšlenka na to, že ještě někdy budu muset dát hlavu pod vodu, mě neskutečně děsí a fakt chci zrušit toho polovičního ironmana v srpnu.  A to myslím úplně vážně.

Defekt se nekoná (a stejně si nejsem úplně jistá, že bych to aspoň nezkusila, i když bych limit nestihla), a po prvním kole projíždím okolo čela závodu do toho druhého. Čelo závodu už je samozřejmě nějakou dobu na běžecké části.  Plus asi další půlka závodního pole. Už mě to ani nedemotivuje. Ani naopak. Jsem ráda, že ještě jedu. A pořád počítám do limitu…jsem poslední (fakt!).

Na osmdesátém kilometru se spouští strašný slejvák…Jsem k tomu všemu durch mokrá, projíždějící auta mě kropí ještě víc, je mi hrozná zima…najednou se rozchechtám. To je přece ONO.

Během posledních kilometrů na kole opět počítám…jakým tempem můžu nejpomaleji absolvovat závěrečný půlmaraton, abych stihla limit. Vím, že zdaleka nejsem ve stavu ho uběhnout celý, takže se uchyluju k indiánské strategii a hlídám si průměr, potažmo čas.

Raz dva tři kroky nádech, raz dva tři výdech….opakovat třicetkrát. Chodecká vložka v poloviční délce. Jde to. Na první občerstvovačce beru půlku banánu a vodu, na druhé colu. Předbíhám nějakého chlápka a už jsem předposlední! Za půlkou už vím, že limit v pohodě stihnu. Kromě nefungujících nohou a dechu mi nic není a střídání běhu a chůze mi vyhovuje, jedu na automat. Jen tu další půlku banánu, co jsem si vzala, už do sebe prostě nenacpu. Dopuju se alespon colou. Pár kilometrů před cílem předbíhám dalšího borce. Třetí od konce, to není špatný 🙂 Dobíhám poslední metry a je po všem. Půlmaraton za 2:23, to jsem ani nečekala. Celkový čas 7:17 je nakonec jen o necelé tři minuty horší, než loni jen díky o více než dvacet minut rychlejšímu běhu. Není to sice nic k chlubení, ale i tak jsem na sebe pyšná, že jsem to nevzdala. Warriors stand strong!

Den po závodě řeším s Falgym výbuch v plavání, který ovlivnil celý den D. „Možná strach z volné vody? Neměla jsi dost tréninků…“ „To asi ne, kouči, na otevřené vodě jsem od malička jako doma.“

Dva dny na to si jdu zaplavat tady u nás na přehradu. No hádejte co…uplně v klidu jí přeplavu tam a zpět. Další zkouškou je potom v červenci plavání v Atlantiku v pětimetrových vlnách. Ani tam nemám problém, a to ani když mě jedna z nich pořádně „vypere“. Znám to z potápění – velkou vlnu je nejlepší podplavat. Později se dovídám, že o mě na břehu měli strach, když viděli, co se na mě žene. A já ho neměla…

Šamorín je zpět ve hře.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s