Tradiční pražský půlmaraton a další soustředění

Posted: Květen 2, 2016 in Běh 2016, KoaSquad, Trénink, Triatlon, Triatlon 2016, Závody
Tagy:, , , , ,
pim

Mattoni od Janičky Dolečkové chutná nejlíp

Soustředění nesoustředění, po náročném víkendu trénink pokračuje jakoby nic. A v sobotu mě čeká, jako každoročně, pražský půmaraton. Tentokrát v rámci tréninku, takže žádné závodní ladění se nekoná. Jediný rozdíl oproti normálu je, že ve čtvrtek mě čeká jen plavání a v pátek „předzávodní“ rozcvičení.

V sobotu ráno se s ostatními Báječnými scházíme na Václaváku pod ocasem a společně jdeme k Rudolfinu. Sraz pro zbytek a na focení je pak chvíli před startem u poslední toiky. S překvapením zjišťuju, že až tam vede poslední koridor, který nese označení „L“. No nazdar…loni byly do „K“…příští rok budou do „M“….? Za chvíli se sem nevejde technické zázemí, „elko“ totiž obíhá celou právnickou fakultu a končí za rohem, až na nábřeží a plynule přechází do zázemí.

Na focení se nás sejde opravdu hodně, konec koridoru se hemží našimi modrými tričky. Většina pak zůstává na místě, protože odtud startují. Zbytek se nás pak snaží procpat do našich koridorů blíž ke startu. Je strašná tlačenice, naštestí nám našich několik Báječných mužů klestí cestu. Na své místo se dostávám pár desítek vteřin před startovním výstřelem. S překvapením ještě zdravím spolužáka z gymplu, který stojí kousek přede mnou a kterého jsem viděla naposledy právě na tom gymplu.

Atmosféra je, jako vždy, naprosto magická; zazní první tóny Vltavy a mně vlhnou oči. Dav se pomalu plouží ke startovní bráně. Ani za ní se ještě nedá moc běžet. Tyhle masové závody mají jednu výhodu – člověk většinou nemůže přepálit start, ani kdyby chtěl.

První pětka ubíhá rychle, vodiče na dvě hodiny mám někde před sebou, ale netrápí mě to. Dneska se nezávodí. Nicméně, kromě prvního kilometru za 6:03 mám ty další kolem 5:40 min/km. Jízda pokračuje dál, tempo kolísá podle občerstvovaček, mezi 5:20 a 5:40, tepovka se drží kolem 160-163, což je paráda, a já jen zírám, jak mi to běží samo. Nakonec je z toho prolomení pro mě magické hranice 2 hodin a krasný osobák 1:58:30. Neuvěřitelné.

8260_10205361149979903_3444392513398244354_n

S Péťou

S čerstvou medailí na krku zvedám zvonící mobil. „Ahooooj, já jsem tak šťastnej, že jsi mě do tohohle závodu uvrtala!“ (No, neuvrtala, jen nakopla :-)) „Měla jsi pravdu, ta atmosféra je úžasná, dal jsem si osobák, o kterým jsem nikdy nesnil. Děkuju!“

Rádo se stalo. Kamarád Tomáš je spíš introvert a ačkoliv celý život sportuje, včetně behání, tak na půlmaraton si netroufnul. Potřeboval jen trošičku vyhecovat. A tohle je, lidi, pro mě ten nejlepší pocit, jaký se dá zažít = že s vaší pomocí je někdo šťastný.

Pár dní po půlmaratonu mi v mailu přistává termín dalšího soustředění, opět v Nymburce, opět od čtvrtka do neděle. Tentokrát se mi to ale vůbec nehodí, v sobotu se mi střídají děti na a ze školy v přírodě a nemůžu v tom pana domácího nechat samotného. Je mi to ale líto a tak nakonec hlásím, že dorazím aspoň v sobotu navečer na trénink v bazénu (a saunu) a na neděli (bazén a běh), pokud nebude problém s ubytováním. Honza souhlasí.

Znamená to, že si sobotní dlouhé kolo musím odbýt sama, a musí to být brzy ráno, abych se stihla vrátit na vyzvednutí prvního dítka u autobusu.

Ráno sice prší, ale není zima, tak mi to nevadí. Osvědčuje se mi nová bunda od Castelli a ani za dvě a půl hodiny v dešti nejsem promočená. Zima mi je až cestou domů ve vytopeném autě.

Výměna dětí, naložení Miloše, přejezd do Nymburka a večer jsem v bazénu úplně mrtvá. Teda ne úplně, protože poté jsem ještě schopná odehrát nějaký pinčes. A pokud se pamatuju, tak z vody mě netahali. Jo, a nějaký rum se taky našel. Spíme tak, jak se uložíme.

Nedělní plavecký trénink je jako obvykle náčelníkova pomsta, ale neodvážíme se zvracet do vody, to by se nám to soustředění pěkně prodražilo. Už nikdy nebudeme pít alkohol!!!

16117347_10154305786496538_1544015382_nPo snídani (ehm) společně vybíháme po cyklostezce směr Poděbrady. Nejdřív všichni společně, ale kluci nám utečou během prvního kilometru. Zůstáváme samy tři holky – Jana, Radka a já. A jeden kluk – Janin šestnátiletý syn Dalibor. Jana se vrací do baráku pro hrudní pás, v tomhle je svědomitá, já už bych se na to vykašlala. Ale je rychlá, dobíhá nás za chvilku; posléze odbíhá s koučovou ženou Radkou, na kterou jsme byli moc pomalí (ale snažila se s námi držet krok:-)).

Zůstávám sama s Daliborem, běžíme stejné tempo, které nám vyhovuje, i když on u toho vypadá mnohem víc jako když se vyklusává (= takový to fotbalový, když si tam v pauze mezi míčem popobíhají po hřišti)  …a u toho nezavře pusu. Nikdy v životě jsem nepotkala osobu opačného pohlaví, která by mě nepustila ke slovu!

Nakonec se k nám na zpáteční cestě připojí i Jana, která místo běhu strávila těžkou čtvrthodinku v blízkém lese. Poobědovou vyjížďku do Kerska na kafe už nedávám, ale naštěstí nemusím čekat na Miloše, prý se sveze s koučem. Hurá domů odpočívat. No, jak se to vezme…

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s