Nový trenér a Velikonoční soustředění

Posted: Březen 29, 2016 in Běh 2016, Trénink, Triatlon, Triatlon 2016
Tagy:, , ,

 

12717995_10153527474521538_4758653056393159271_nUž loni jsem si pohrávala s myšlenkou, že by bylo fajn, kdyby na mě někdo trenérsky dohlížel. Ne, že by se mi nelíbilo si sestavovat plán sama, být si svou vlastní paní a mít možnost být flexibilní, ale přecejen jsem cítila, že se chci někam posunout a že to úplně sama nezvládnu. V únoru jsem teda sebrala odvahu a napsala klukovi (v mém věku:-)), který mi loni nastavoval posed na kolo. O té možnosti jsme se už tenkrát bavili. Je to profík, má FTVS, trenérskou licenci a sám je triatlonista. Dokonce předloni závodil na MS v Ironmanu v havajské Koně. A dostat se tam, to není žádná sranda. Měla jsem velkou radost, když mi odepsal, že se mě moc rád ujme. Na začátku března jsme si dali schůzku, abychom si řekli co a jak a dohodli se, že tomu dáme měsíc na zkoušku. Domů jsem se vracela téměř se zpěvem. Hurá, já mám trenéra! OPRAVDICKÝHO!Hned následující týden mi v aplikaci Training Peaks přistává rozpis na první týden. A rovnou v delce 10h 45min. No nazdar. Po bližším prozkoumání už se to ale nejeví tak strašně, protože čas zahrnuje i dva třičtvrtěhodinové posilovací bloky. Jako hodně zábavné vypadá plavání, kde mám přesný rozpis technických cvičení a taky seance na cyklotrenažeru je rozdělená na takové pěkně výživné úseky. Mám pocit, že se trochu zapotím. Ale už teď se na to těším.

Druhý týden je podobný, jen dlouhé kolo je delší a dlouhý běh také. Celkem o tři čtvrtě hodiny. Zatím ale kupodivu v pohodě zvládám. Třetí týden jdu poprvé na společný plavecký trénink na Strahov. Na čtvrtek mám napsané plavání, takže toho využívám a doma si vyhandluju to jedno ráno v týdnu, kdy děti do školy odvede manžel, abych mohla být v 7:00 v bazénu. Trenér mě chce alespoň jednou týdně vidět a tohle je asi jediná příležitost. A hned po prvním tréninku je mi jasný, že určitě stojí za to.

Honzovi svěřenci ten den odjíždějí na soustředění do Nymburka, mně tenhle záměr ale bohužel zhatí drahá polovička, protože už v úterý odlétá za rodičema. Děti jsem sice hned ve středu odložila k našim na chalupu (tradiční Velikonoce), ale z logistických důvodů si museli vzít moji dodávku. Takže tu mám naše staré Picasso, do kterého se mi nevejde klec na psy. Taky pochybuju, že v tréninkovém středisku repre by je uvítali. Takže asi šmidra…

Nakonec to dopadá dobře, ráno na Strahově se domlouvám s Lenkou, že bychom za bandou přijeli alespoň v sobotu na dlouhou cyklovyjížďku, a Honza do toho hlásí, že Miloš tam taky jede se psem, takže se zeptá. Nekecal. Hned odpoledne mi volá, že není problém a jestli chci, tak můžu přijet a diktuje mi program (když jsem tam volala já, řekli mi, že je plno a psy neberou. Hm.). Říkám mu, ať se mnou tedy druhý den počítá, že dorazím odpoledne na bazén. Holt ty psy tam nějak do toho auta přivážu, no. A kolo rozeberu. Musím se vejít!

11222454_10153527473161538_9134307331022601708_nJdu něco hledat do sklepa a jako zázrakem nacházím starou plastovou přepravku na psy, kterou mi kdysi darovala kamarádka a která je mnohem menší, než naše klec. Kluci tam sice budou natěsno, ale tu necelou hodinku to vydrží. Vždyť Martina v ní vozila borderky dvě.

V pátek nadšeně balím. Jedu jen do neděle, ale…to je jedna taška s cyklověcma, jedna taška s plaváním, jedna taška s běžeckýma věcma plus trochu dalšího oblečení a hygienické potřeby, další taška s věcma pro psy…a kolo. Auto je nacpané skoro k prasknutí. Hlavně, že jede.

Po příjezdu jdu venčit psy a píšu Honzovi, že jsem dorazila. Vím, že jsou na kolech, ale vzápětí mi volá, že už se vrátili a jde mi pomoct sestavit kolo a uložit ho do sušárny. Za chvíli se scházíme na bazénu a makačka začíná. Vidina večeře a následné vířivky a sauny je ale lákává, a tak ani neprotestujeme, že nás tak honí. Zítra prý bude hůř. Wellness máme jen pro sebe, je to paráda.

Po relaxačním bloku se pak odebereme do místního 12923373_10153527473481538_2208419819357489960_nbaru plánovat trasu na zítřejší kolo. Zábava nevázne ani na chvilku a samozřejmě se točí hlavně kolem sportu. Některé z tréninkové skupiny jsem viděla poprvé den předtím v bazénu a teprve se orientuju, kdo je kdo. Davida Sajnera (jo, TOHO Davida Sajnera) už jsem viděla ve čtvrtek, Miloše Brichtu (hvězdu Horských výzev) taky, krom toho jsem s ním v sauně hodnou dobu prokecala a pokračujeme v tom i v baru, sedí totiž vedle mě. Další David je Hofman, chybí nám Jana Sládková, která po odpoledním švihu s klukama úplně odpadla, ale společnost nám dělá její manžel a neuvěřitelně ukecaný šestnáctiletý syn. No a pak je tu samozřejmě ještě kouč.

Piju víno….blbej nápad, i když je s vodou, druhý den se přesvědčuju, že jsem si radší měla dát pivo. Nebo džus. S vodkou. Ještě v 9, když sedáme na kolo, bych za volant nesedla. Lenka nakonec opravdu dorazila a tak máme ženskou posilu. Vyrážíme všichni společně a idea je taková, že se v Kopidlně rozdělíme, chlapi pojedou delší trasu, zatímco my holky si to trošku zkrátíme = na necelých 90 km (hahaha, kouči, napsal jsi mi do plánu 3 hodiny, víš to?).

Než vyjedeme z města, je to pohoda, jedeme v balíku, já a Lenka se vezeme na chvostě. Ovšem jakmile mineme přeškrtnutou ceduli Nymburk, kluci šlápnou do pedálů a v mžiku mají pár set metrů náskok. Jak má nováček uviset několikanásobné Ironmany? Lenka mě předjíždí (je výkonnostně taky trochu jinde…) a snaží se nás obě dotáhnout. Já sice statečně šlapu, ale tímhle tempem to vydržím ani ne hodinu, natož tři. Honza se pravidelně ohlíží a po pár kilometrech na mě čeká. „Jsi v pohodě?“ Mezera už je fakt velká. „Jsem,“ zafuním. „Ale za hodinu nebudu. Ty vole…vždyť tohle je moje závodní tempo na sprint.“ „No jo, já vím,“ odtuší trochu provinile. Jede se mnou a já se snažím. Ale takhle se utavím a to je jasné i jemu; zároveň není fér k ostatním, aby na mě museli čekat, takže mu po dalších pár kilometrech říkám, ať jede za nima, že se neztratím a nějak si tam ten svůj trénink odkroutím sama. „Počkej chvíli, já jim jenom něco řeknu,“ odpoví mi na to a odsprintuje za vedoucí skupinou, která zpomaluje a čeká na nás. Teda na mě. Až když se ke mně vrací, tak mi to dojde. Ano, změna plánu. Dal jim itinerář, ať jedou sami a já ho teď budu mít tři hodiny jen pro sebe. Napadne mě, jakej je to skvělej trenér a člověk, že benjamínka a odpadlíka v jedné osobě nenechá ve štychu, a hned mu to řeknu. Co na srdci, to na jazyku.

Zvolníme na udržitelné tempo, jedeme vedle sebe a povídáme si. S hlavní skupinou se pak potkáme ještě jednou, když si z ní Honza rozhodne vystřelit, bereme to zkratkou a zamakáme, zpět na trasu se vracíme před ní. Výborný vtípek. Pokračujeme a oni se brzy ztratí z dohledu. Později se ještě ukáže, že Sajnoš se nakonec taky trhnul, protože na něj byli moc pomalí 😀

Trasa vede většinou po malých silnicích, provoz moc velký není, takže můžeme jet vedle sebe a kecat o všem možném. Konečně přestalo pršet a na jedné rovince pak dokonce vysvitne sluníčko. Vítr máme v zádech, kolem nádherná krajina a tak to rozkalíme…přistihnu se, jak řvu nahlas: „To je peckaaaaaa!!!“ Honza se směje. „Jo, to jsou krásy silniční cyklistiky.“

Po dvou a půl hodinách jízdy nás čeká nepříjemný kopeček, který se tváří, že tam vůbec není. Táhlé stoupání; mírňoučké, ale nekonečné. Navíc jsme na otevřeném prostoru a bojujeme s protivětrem. Teda já bojuju, kouč šlape jako by se nechumelilo. Teda jako by nefoukalo. Kouká na mě. „Ženský se ve větru vždycky tak trochu ztrácej, já vím.“ Jak to uhodl? Začíná mě dohánět ten přepálený začátek a dochází mi voda. A nejen ta. „Támhle už se to zlomí, neboj.“ Aha. Tak je to; dobrej trenér prostě vidí všechno.

Chvíli to ještě trvá, ale pak následuje krásný sjezd. A zase nahoru, vítr. Připadá mi, že jedu dozadu. Honza kouká na hodinky: „Vypadá to, že akorát krásně stihneme oběd, tak za dvacet minut jsme doma.“ DVACET??? MINUT??? V tu chvíli mi i představa dalších DESETI minut připadá až příliš…už skoro nemluvím. Honza mi nabízí pití, ale má tam dva loky, to mě nespasí, jeho možná jo.

Vidím město. Veliké. Raduju se….až do chvíle, kdy vidím ceduli Poděbrady. Do pr…ale aspoň tu nefouká. „Pojď, natankujeme,“ volá na mě náčelník a zamíří k místní fontánce s Poděbradkou. Při slézání z kola se málem přerazím, ale…ta píše! Nestihnu si ani dvakrát dotankovat a už zavelí odjezd. Znovu se málem přerazím a doháním ho až po pár minutách.

Do Nymburka zbývá 8 kilometrů. Velmi větrných. Honza zpomaluje a vybízí mě, ať se za něj schovám. Páni, já teda musím vypadat…z těch dvaceti minut „domů“ bylo padesát. Podezírám ho, že to pro mé uši zkrátil z mentálních důvodů; respektive, že měl obavy, abych v tu chvíli neslezla a nehodila kolo do příkopu.

Po pětaosmdesáti kilometrech (aka třech hodinách a čtyřiceti minutách) brzdíme před Sportovním centrem. „Tak já se jdu nažrat,“ hlásí spokojeně kouč. „Fajn. A já si to jdu vyžrat,“ odtuším, teď už se smíchem. Čeká mě totiž ještě půlhodina běhu.

„Tak jak to šlo?“ Honza ještě sedí v jídelně, když se jdu konečně „nažrat“ i já. „Dobrý, žiju.“ Nelžu, kupodivu to šlo. Vrhám se na plný talíř. V tu chvíli je mi úplně jedno, že v té omáčce je mouka. A bůhví, co ještě.

Mezitím doráží zbytek týmu (mínus Sajnoš) a vrhají na nás hladové pohledy (ano, i oni musí jít ještě běhat). Honza jim v jídelně solidárně vyjednává, aby na ně ještě půl hodinky počkali.

Já už ale peláším za pejskama a beru je na pořádně dlouhou procházku. Sice jsem unavená, ale po takovém tréninku je to to nejlepší, co můžu pro regeneraci udělat.

Navečer se všichni opět scházíme ve vířivce a konečně doráží i Dejv (Sajnoš). Taky Illy (Míša), kterou ještě neznám. Následuje sauna….a hospoda. Tentokrát ve městě, a tentokrát se držím svého džusu s vodkou. Připojují se k nám ještě dva kluci z okolí, kteří přijeli na návštěvu.

12670747_10153527473971538_6188945644127739535_nKouč nás varuje, ať se krotíme s pitím, že nás brzy ráno čeká trénink v bazénu, a že to nebude nic jednoduchýho. Plus se v noci posouvá čas, takže v 7 ráno bude pro nás jako v 6. Sice se smějeme, ale spotřeba alkoholu nenápadně klesá.  Já už mám navíc zase „po večerce“, takže mám co dělt, abych udržela oči otevřené. Miloš mi do nich chce strčit sirku.

Ráno budíček v 6 (v 5)…procházka se psama mě jako obvykle aspoň trochu probere, tak se snad neutopím. V šatně jsem první, hned za mnou doráží Jana, která celou hospodu zaspala. Chvíli po nás mátožně dorážejí ostatní. Honza nevypadá o moc líp, než my, ale má výhodu – on plavat nebude.12932610_10153527474071538_417862804148658764_n

Po rozplavání přichází na řadu hlavní set: dle výkonnosti 8-12 stovek s velmi krátkými intervaly na odpočinek a v co nejlepším průměru. Je to mazec, ale daří se mi držet všechny lehce nad 2 minuty. Naštěstí jich, jako nejhorší (pardon, nejméně výkonná) z týmu plavu jen 8. I tak mám dost a když lezu z bazénu, už mě přešel i hlad a chuť na snídani.

Po jídle máme chvíli volno, jdu vyvenčit psy a v 10 hodin hurá na nástup před vchodem. V plánu je dlouhý běh, cca. 18 km. Nějak mi není úplně jasný, jak to mám po tom včerejšku dát, ale radši jsem zticha. Nicméně, kouč asi zaregistroval můj výraz (ano, dobrý kouč vidí všechno), takže mi nakládá jen tu hodinu a půl, co jsem měla napsanou v plánu. Juchůůů.

„Tak, začínáme pomalu, klidně chůzí, plynule přejít do běhu a v průběhu první půl hodiny se dostávejte do setrvalého tempa, kterým pak poběžíte zbytek,“ vykládá trénink Honza. Bude nás doprovázet na kole a veze nám lahve s pitím. „Jdeme na to.“12670623_10153527474651538_7337827256244147088_n

Jo, chůze…všichni se rozběhnou. Jo pomalu…chvíli se jich zkouším držet, ale když mám po sto metrech tepovku přes 160, uznám, že to nemá smysl. Prostě si poběžím svým tempem. Nohy jsou trochu ztuhlé, ale kupodivu fungují. Po pár kilometrech se ke mně vrací Honza a dává mi napít. Pak ho posílám dopředu za ostatními, že jsem v pohodě, nic mi nechybí a běží se mi dobře. Ukazuju mu lahvičku s vodou na ruce; bylo mi jasný, že budu hodně pozadu.
Dobíhám ke zdymadlu, ostatní už jsou na druhé straně; před chvílí na mě mával Miloš, který měl před nimi asi takový náskok, jako já na ně ztrácela. Kouč na mě huláká přes řeku, jestli to otáčím. Hulákám zpět, že jo, že mi to vyjde akorát. Zpátky je to po větru, běží se ještě líp. Nakonec mi to dá krásných 15 km. Jdu pro psy, před vchodem už sedí Miloš s tím svým. Dal 18 km a už stihnul i vyvenčit…

12938326_10153527474091538_3759126327051146751_nU oběda Honza ještě plánuje krátkou cyklovyjížďku na kafe do Kerska před odjezdem domů. Já už mám dost, hlásím, že kafe bych dala, ale kolo už ne. Souhlasí, přecejen jsem benjamínek, a posílá mě domů. Nejspíš je stejně rád, že nebudu zdržovat 🙂

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s