Pohlaď tuleně proti srsti

Posted: Únor 28, 2016 in Cestovníček, Turistika
Tagy:, ,

MumlavaJojo, zase zvíře. Minule kuře, teď jsme
se přesunuli k tuleňům.

Rokytnice, neděle večer. Chčije. Pardon. Prší. Pršelo celou cestu z Prahy a zřejmě nehodlá přestat. K lepší náladě přispějou bbq žebírka na Kamínku. Cestou „domů“ prší ještě víc.

Ráno neprší, hurá! Nadržená na chození hned po probuzení zdolávám Skácelku, přičemž si totálně promáčím goratexové boty. Kde udělali soudruzi z NDR chybu? V tom, že mi nepřipomněli, že se po venčení psů před odjezdem z Prahy mám přezout.

Po ranní rozcvičce tedy chvíli projiždím internet a volám do Davida v Harrachově, jestli si můžu přijet vyzkoušet ty krásné růžové Speedcrossy. Dokonce jsou ve slevě. Sedáme tedy do auta a dnešní túra holt bude tam odsud.

Z Davida odcházím v nových botách, a hned je dokonale prověřuju. Drápeme se nahoru na Čertovu horu podél skokanských můstků a lidi na lanovce nad námi z nás mají druhé Vánoce. Začíná pršet. Ještěže jsem si k těm novým botám koupila i ladící čepici.

Z Čerťáku už je to na Ručičky pohoda, na Rýžovišti zapadneme do Zátiší, dáváme si polívku a přes Mumlavské vodopády se vracíme k autu. Suma sumárum 20 km, nastoupáno 850 m.

ZadniPlech

Zadní Plech

Ve úterý ráno posněhává, nahoře na hřebenech to vypadá na mlhu. Přesto vyrážíme. Přes Skácelku na Ručičky a odtamtud přes Zadní plech a Krakonošovu snídani na Voseckou boudu. Elánu je dost, tak ani nezastavujeme a pokračujeme na Svinské kameny a přes Českou budku směrem k Labské. Mezitím přituhuje, přes vánici a mlhu je vidět na pár metrů, pramen Labe je zapadaný a cesta nikde. Mám deja vu (to už znáte – čte se to „dežaví“ = opak „deža neví„). Boříme se po kolena do sněhu, ale já mám najednou hroznou radost a z kopce se rozběhnu. Iňaki už mezitím půl hodiny skuhrá, že je mu zima na ruce.

Na Labské vděčně zalezeme do závětří. Sundavám Enzovi sněhové koule z chlupů a usazujeme se do restaurace. Po hodině se nám ven opravdu nechce. Naštěstí správně tuším, že až sejdeme na Dvoračky, počasí bude úplně jiné. Je to jen kousek…to je motivace! Přes Huťský vodopád se pak vracíme zpět do Rokytnice. Dávám si čaj s hruškovicí a nohy nahoru. Dnes celkem 23,3 km a 1038 m nastoupáno.

Ve středu ráno nechávám všechny tři chlapy odpočívat a vyrážím na skialpy. Je to sice poprvé v životě, ale znám se a tak mám neblahou předtuchu, že mě to chytne. Můj dvounohý chlap se mnou jít odmítl, neb se bojí sjezdů dolů a na můj návrh, že si může nechat na lyžích pásy nebo si je dát i obráceně, se moc přívětivě netvářil. Domluvili jsme se apoň, že se sejdeme na Dvoračkách na kyselo, aby neseděl doma celej den (to on by klidně).

12189086_10153426156211538_165012529202757101_n

Na Čerťáku

Úvodní instruktáž se trochu protáhne díky tomu, že z mladíka v půjčovně se vyklube triatlonista a že máme společné známé. V momentě, kdy se učím se nandavat pásy, přichází do půjčovny holanďan středního věku (mého). Po chvíli pozorování se mě ptá na co ty věci (lyže, to zvlášní vázání a pásy) jsou. Ochotně a nadšeně mu to vysvětlím a kdybych s holanďanama léta nepracovala, tak by mě asi naprosto zbořila jeho závěrečná otázka: „A proč to děláte, když můžete nahoru vyjet lanovkou?“ Takhle se ale nenechám vyvést z míry a usměju se na něj. „Protože mě to baví,“ odpovím prostě. Některý věci se prostě vysvětlit nedají.

Vyrážím nahoru…po sjezdovce. Mám zvláštní pocit, že mi to do takového krpálu musí podklouznout…a ono pořád nic. Pohlaď tuleně proti srsti….prostě to drží. Jednu chvíli svítí sluníčko, je mi vedro; než vylezu na turistickou, sněží. Drápu se na Ručičky (pro změnu) a v dálce přede mnou vidím v té chumelenici jednoho běžkaře. Nahoře se dáme do řeči. Je mu 86 let. Kdybych měla klobouk, jde až k zemi. S pánem spolu nakonec jdeme až na Čerťák a povídáme si. Jdu pomalu, ale zírám, v jaké je formě. Je fakt boží. A je s ním sranda. Až je mi líto, že se musíme rozloučit.1375792_10153426156381538_1190111048140044055_n.jpg

Sundávám pásy a chystám se na sjezd na Rýžoviště. Zpočátku je to trochu rozpačitý, nevím, co od těch lyží čekat, a taky jsou podstatně kratší, než jsem zvyklá. Ale dobrý. Dole nandat pásy a hurá nahoru…na Ručičky…na Dvoračky…(do lékárny….). Konečně kyselo. Pásy beru dovnitř uschnout, už je nebudu potřebovat, po obědě pojedu už jen směrem dolů. Vzhledem k tomuto faktu si dávám kysela rovnou dvě a dvě domácí houstičky. Zároveň posílám trochu škodolibou fotku toho nášupu Hořické, ať se těší na příště. Mám za sebou lehce přes 21 km s téměř 1000 m nastoupanými. Pecka. Já to věděla…Dole v půjčovně se domlouvám ještě na pátek.

12742170_10153428378166538_4337365767505917231_nČtvrtek. Kam bychom tak šli? Sedáme do auta a vyrážíme do Špindlu. Začátek dalšího výletu bude právě tam. Od parkoviště u Hromovky se přes Medvědín a Díí lávky vydáváme vzhůru na Davidovy boudy a přes Moravskou na Petrovku. Chumelí, fouká…prostě zase psina. Pokračujeme na Díí a Mužské kameny a odsud na Sněžné jámy. Tenhle úsek je nejhorší, mrzne mi úplně všechno. A nahoře…nahoře je zase krásně. Máme toho plný brejle a tak na Labskou opět sbíháme, kdo by chodil, když jde běžet. Labský důl bývá v zimě zavřený a ani letošní rok není výjimkou. Jdeme tedy přes Pančavu na Zlaté návrší. Pro změnu fujavice. Na Zlaťáku svítí sluníčko. Je únor nebo duben?!?

Zpět do Špindlu přes Mísečky už je to pak spíš nuda, ale že je svět malý, tak

10411226_10153428378236538_6944913914721327846_n

Dívčí Kameny

pro zpestření potkáváme Mrs. Rock van Harrach (kamarádka z Prahy, která tráví zimu ve Špindlu a několikrát týdně v rámci tréninku vybíhá na Harrachovu skálu). Bohužel je i s raubíři na běžkách, takže z kopce je nestíháme.

Den čtvrtý nám přinesl 23 km a 1000 nastoupaných metrů. Nohy stále nebolí.

Pátek je oddechovka. Tedy jak se to vezmevyrážím na skialpy, kluci jsou stejně strašně unavení. No, aspoň se tak radši tváří. V podstatě stejný scénář jako ve středu. Z Rokytnice na Horní Domky, Ručičky, Čerťák, sjezd dolů, tentokrát ale do Harrachova. Nahoru lanovkou, trochu mě tlačí čas. Zato si ale nahoře nenandávám pásy a odbruslím si to na Studenov. Uff. Pokračování na Dvoračky, kde na mě čeká Iňaki. Kyselo, domácí pečivo, pivo. Dvě piva. A už jen sjezd dolů. Bez lidí! 23 km, nastoupano 1214 m (gauč to nebyl, no…).

12744527_10153428378456538_6108784842953289801_n

Sněžné Jámy

V sobotu jsou všichni mrtví, kromě mě. Ale je třeba užít posledního dne. Přes sjezdovku vystoupáme na Sachrovu cestu a odsud na Dvoračky. Ne, dneska žádný kyselo nebude. Už tam je hnusně, takže původní plán vylézt na hřebeny zbaběle vzdáváme, projdeme jen na Zadní plech a mažeme zpět na….ano, na Ručičky. Aby byla nějaká změna, do Rokytnice se vracíme po Kostelní cestě.

Neděle je ve znamení balení, úklidu apartmánu, odjezdu do Prahy a následném krocení dvounohé divé zvěře.

V pondělí jsem mrtvá já.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s