Krkonošská hřebenovka s Hořickou

Posted: Červenec 4, 2015 in Cestovníček
Tagy:, ,

DSC00412Hned druhý den poté, co mi odletí zbytek dvounohé smečky, vyrážíme, stejně jako loni, s kamarádkou Petrou (ASK Hořické trubičky) do hor. Opět do Krkonoš, tentokrát je ale na řadě Špindl. Naplánuju trasu Medvědín (dolní stanice lanovky) – Horní Mísečky – Zlaté návrší – Labská – pramen Labe – Česká bouda – Violík – Sněžné jámy – Mužské kameny – Dívčí kameny – Petrovka – Moravská – Davidovky – restaurace Myslivna na Dívčích lávkách. Jediný úsek, který neznám, je od pramenu Labe na Mužské kameny. Možná jsem tam byla jako malá na běžkách, ale to už si nepamatuju.

V pátek ráno nakládáme hafany a sebe do vozu a vyrážíme. Počasí nám přeje, je azuro. To budou panoramata. Cesta se trochu komplikuje objížďkou Semil a tak končíme v Jilemnici a odtud teprve do Vrchlabí. Zpátky to určitě zkusíme na tom kruháči rovně na Prahu. Nikam ale nepospícháme, žádný stres.11219720_729999253775602_9089604670989462952_n

Z parkoviště na Medvědíně svižně vyrážíme na Mísečky po Vodovodní a dál po žluté na Zlaťák. Od mohyly Péťe ukazuju, kudy půjdeme. Přes Růženčinu zahrádku je cesta kapánek nudná, chci jít kolem Pančavského vodopádu. Hořická kouká na pěšinu nad Labským dolem a sděluje mi, že má závratě a ptá se, jestli to není moc blízko ke kraji. Uklidňuju jí, že mám závratě taky, ale že jak vidí, pěšina je notný kus od kraje a navíc je tam křoví. No tak jo.

Cestou fotíme řopíky (lehké opevnění vzor 37) pro našeho kapánek ulítlého kamaráda. Posléze zjišťuju, že Péťu nedostanu na vyhlídku u Pančavského vodopádu, i když je tam zábradlí. No dobře. Já sama vím, jaký to je, ale ten bod zlomu mám naštěstí jinde. Na jednom úseku nechráněném od křoví je vidět dolů a Péťa se rozbíhá. Mastím za ní a ujišťuju jí, že už se to nebude opakovat (to jsem zapomněla na to, že neznám ten úsek okolo Sněžných jam…:-))

Už v poklidu pak mineme Labskou, rozhodujeme se, že stavět na jídlo zatím nebudeme. Až k chatě u Sněžných jam je to v pohodě a zdá se, že Peťulka už předchozí stres vydýchala. Fotíme se u Violíku a ve stínu chaty pak dáváme psům znovu pít.

DSC00410Nevíme, co nás čeká. Což je možná dobře. Během dalších pár set metrů zjišťuju, že jsem si na svoje závratě stěžovala zbytečně. Jsou lidi, kteří jsou na tom mnohem hůř, než já. Momentálně moje kamarádka. U Sněžných jam opouští stezku a první zóna neprvní zóna se vydává do bezpečné vzdálenosti od kraje. Volám na ní, že jí to aspoň vyfotím. U zábradlí se mi sice klepou ruce, ale pohled je to fakt krasný.

Připojuje se ke mně o pár set metrů dál, kde se napojujeme na úžasnou stezku z kamenů, nad kamenným mořem. Teda úžasnou pro mě. Petře je zle a sděluje mi, že to nedá. I když už tu žádný sráz není. Chvíli se o ní fakt bojím, je úplně rozložená. Ale tyhle pocity znám, ač ne tak intenzivně. „Dáš to, koukni se doleva, tady už nikam spadnout nemůžeš, maximálně si rozbiješ hubu o kameny.“ Nabízím jí ruku, ona se jí pevně chytá. Psi mě táhnou dopředu, mám strach, že si tu hubu fakt rozbijeme. Na obzoru cesta končí. „Proboha, co tam je za tím?“ Zakvílí nešťastně Peťa. „Dojdu se podívat, jo?“ „Neeee, nenechávej mě tady!“ Fajn, tak jdeme dál společně. Teda spíš klopýtáme. Za obzorem naštěstí žádná hrůza není a Peťa po chvíli hlásí, že se už se hází do klidu. Hurá! Za pět minut už mi ani nenadává a dokonce i fotí.11665491_730008677107993_7666455087236279776_n

Vím, jak jsou tyhle stavy vyčerpávající, tak navrhuju zkrácení trasy a na dalším rozcestí uhýbáme dolů na Martinovku. Tam si dáváme nealko pivo, nakrmíme a napojíme psy a pokračujeme dál.

Peťa už je v pohodě, navrhuju tedy uhnout na Brádlerovky a na Medvědích boudách jí pak ženu po modré na Davidovky. Za prvé se nám ještě úplně nechce dolů, za druhé nebudeme muset jít ten kus po silnici od Medvědího kolena a za třetí si naše stehýnka po vrstevnici trochu odpočinou.

Za chvíli usedáme v Myslivně na pořádnej dlabanec. Dávám si svého oblíbeného candáta a Péťu samozřejmě zláká kyselo. Taky o něm přemýšlím, ale mám obavy, že tak dobré jako na Dvoračkách nebude. Petra se ještě doráží borůvkovým koláčem a se spokojeným bříškem se přesouváme ještě asi kilometr na parkoviště. Už nás čeká jen cesta domů. No, jen…Ve Vrchlabí to zkoušíme rovnou na Prahu. Po několika kilometrech nás zarazí zákaz vjezdu a končíme opět zpátky v Jilemnici. Ach jo. Sděluju spolujezdkyni Hořické, že tou cestou, co jsme jely sem, jet zpátky teda fakt nehodlám. Zbaběle uhýbám směr Harrachov. Je to sice trochu oklikou, ale když pak sjedeme na novou dálnici z Jablonce (n/N), tak to bude rychlejší. No, nakonec ani to nedopadne a jedeme tou starou cestou, přes Držkov, Železný Brod a Malou Skálu. Aspoň se ještě pokocháme.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s