Drsná Silva

Posted: Červen 4, 2011 in Závody
Tagy:,

Něžná i proradná. Krutá i bezradná. Plamen i červánek. Ďábel i beránek. Cukr i sůl.

Teď ovšem nemluvím o Salome, nýbrž o Silvě. Jsou si velmi podobné.  A kdepak, Silva není moje kamarádka….i když teď už možná ano. Je drsná. I krásná. A okouzlila mě…

Od té doby, co jsem se o závodě Silva Nortica  dozvěděla, jsem jej chtěla běžet. Jenže jsem si nepřipadala dost připravená a chtěla jsem to nechat na příští rok. Termín se ale blížil a mě začaly svrbět chodidla. Tak jsem jednou večer po pár sklenkách vína odeslala přihlášku. Kdo ví, co bude za rok. Vzpomněla jsem si hned na Scotta a jeho výmluvy na mě a Ruby Cabernet. Už sice nevím, co jsem pila, ale Cabernet to nebyl.

Do termínu závodu jsem stihla trochu natrénovat kopečky (i když, ty seběhy tedy stále nic moc) a den před závodem tedy vyrážíme směr Nové Hrady. Cesta se neobejde bez několika „veselých“ příhod, zapomenutím vyložení dětských autosedaček u našich na chalupě, kde jsme nechávali děti počínaje, a autem zapadlým do bahna 100 m od penzionu konče. Vytáhnout dvoutunovou „krávu“ z rozmoklé louky když není prostor na manévry a u toho leje jako z konve není zrovna lehký úkol. Ale povedlo se (ovšem kdybych to auto zahrabala já, tak se to určitě neobejde bez sarkastických poznámek na adresu schopností žen za volantem).

Málem kvůli tomu nestihneme večeři. Domácí gulášovka a točená Plzeň nám ale spraví náladu. Náležitě se zasytím a zavodním a hurá do pelechu.

Před desátou usínám a těším se na ráno. Zvláštní, že tentokrát vůbec nejsem nervózní.

Ráno vstávám vyspinkaná do růžova. O tom, že jsem zmeškala start se mi zdálo jen dvakrát. Po vydatné snídani sbalíme věci a vyrážíme směr Harmanschlag, kde je start závodu. Jsme tam za necelou hodinku (a zároveň hodinu před startem) a nikde nikdo. Už se lekám, že jsme někde jinde. Ale ne. Na náměstí nakonec najdu občerstvovačku a pánové mi ochotně potvrdí, že jsem skutečně na správném místě. Za chvíli se sjíždějí další závodníci a následně dorážejí ještě dva autobusy. Prohlížím si spoluběžce a všichni vypadají hrozně zkušeně, vysportovaně, rychle…no nazdar, co jsem to provedla?

No, dlouho nad tím nepřemýšlím. Do města přibíhají už i maratonci, začínáme povzbuzovat a oni si užívají fandění asi největšího davu na trase.

Ještě pár fotek a pořadatelé už nás ženou z kopce dolů pod náměstí. Start je prý tam.  Sadisti. Hned po startu nás tak čeká pěkný stoupáček. Zařazuji se až nakonec davu, abych nikomu nepřekážela. Namačkáni k jedné straně, abychom uvolnili průběh maratoncům, čekáme, až bude místo. Tak teď. Ozve se jen „připravte se ke startu“ a já se na poslední chvíli rozhodnu, že si pustím nějakou hudbu. Ovšem hned vzápětí výstřel. Já ještě rozmotávám kabely. Ještěže za mnou už není moc lidí. Rychle pustim iPod, ani nevím co tam je. Vzápětí se to dozvím a za zvuků Beethovenovy Osudové probíhám startovní bránou. To jsem si tedy vybrala.

Rozbíhám se velmi zvolna a za chvíli jsem už skoro úplně poslední. Ale vůbec mi to nevadí. Iňaki stojí skoro na vrcholku kopce a fotí. „Go, baby, go!“ To se ti to řekne, jen počkej v Olomouci. Ale nenechám se vyvést ani z klidu, ani z tempa. Následuje rovinka přes náměstí a pak už nás čeká více než tříkilometrové stoupání. Je těsně po jedenácté a je už pěkné vedro. Na avizované bouřky to opravdu nevypadá, obloha je úplně vymetená.

Cesta se kroutí serpentýnami směrem k lesu a před sebou vidím dlouhatánského hada lidí.  Pamětna rady, kterou jsem četla na Běžecké škole, že se ten první kopec nemá přepálit, si hlídám tepovku a občas ještě zpomalím. Někteří už jdou. Než se k lesu dostaneme, už dávno nejsem poslední.

V lese začíná prudké stoupání a do chůze přecházejí všichni, včetně mě. Těch pár, co se snaží běžet, celkem bez problemů míjím. Začíná mi docházet, co je to v praxi ta ekonomika pohybu. Jakmile je kopec mírnější, zase se rozběhnu. Než se vyšplháme úplně nahoru, jsme téměř na čtvrtém kilometru. Je tu nádherný rozhled. Do uší mi k tomu zní Wagnerova Valkýrie. Zastavuji se a fotím.

A máme tu první mírnější seběh. Předbíhá mě paní v černém, se kterou jsme se přetahovaly do kopce. Na konci seběhu je první občerstvovačka. Piju vodu, liju si ji za krk, namáčím si kšiltovku a šátek. Paní se ani nezastaví. Pak už je seběh trochu prudší a hlavně – děsně dlouhý. Pane jo, takhle dlouho z kopce dolů jsem ještě neběžela. Trochu se držím zpátky, bojím se, abych se nezakyselila. Tu paní už jsem ztratila z dohledu, což mě docela mrzí (ale pak ji dobíhám a definitivně nechávám daleko za sebou někde na třináctém kilometru).

Na sedmém kilometru ještě stále běžíme z kopce. Kontroluju si čas – lehce přes 46 minut. Rychle počítám a zamrzí mě, že to nestihnu pod ty 2 hodiny 30 minut, jak jsem si přála. No, matika mi nikdy moc nešla…takže si to přepočítám a raduju se.

Na osmém kilometru zase obrátili kopec. No, spíš je to jen taková terénní vlna, jak posléze zjišťuji. Přecházím do chůze a láduju se Hammer gelem. Příchuť Tropical se k počasí hodí opravdu dokonale. Slunce stále praží a nikde ani mráček. Na vrcholku terénní vlny čeká občerstvovačka. Naleju do sebe a na sebe co jde a pokračuju.

Pak už následuje to druhé obávané stoupání. Sice je o něco málo kratší, než to první, ale taky o něco málo prudší. Začíná kousek po desátém kilometru. Tam si kontroluji čas a s 66 minutami jsem velmi spokojená. Začínám si malovat, že bych to mohla dát i pod 2:20. To ovšem ještě nevím, co mě čeká.

Ta nejprudší část  stoupání naštěstí vede lesem. Jakmile se schovám do stínu stromů, přecházím opět do chůze. Doháním tam pár běžců a dalších několik jich v kopci předcházím. Nakonec jdu asi půl kilometru a rozběhnu se opět až když se sklon zmírní.

Konečně jsem nahoře. Teď už to bude jen z kopce. Tedy, skoro. V předlouhém seběhu mě předbíhá běžec v modrém, kterého jsem předtím předešla. Teď už se nekrotím a nechám nohy běžet, jak dokážou. Na 14. km mám čas 1:35. Hm. No tak uvidíme, možná jsem byla moc optimistická a pod 2:20 to prostě nestihnu.

Seběh končí až na 17. km. Cesta se ostře točí doleva a začíná rovinka, která se zdá nekonečná. Mně se běží krásně, při seběhu jsem si dokázala odpočinout a vůbec nic mě nebolí. Značka na zemi ukazuje 4 km do cíle, Garmin hlásí 1:52. Rychle počítám (tentokrát hned správně – asi už se mi dostatečně prokysličil mozek), že i když poběžím celý zbytek tempem 6:15 min/km, což je v tuhle chvíli mně pohodlné a vím, že to vydržím, tak to bude na 2:17. Mám co dělat, abych samou radostí předčasně nezrychlila. Míjím běžce v modrém, který přešel do chůze.Snažím se ho vyhecovat, ale nedá se. Už toho má dost.

Někde na 18.km mi jde do háje technika a přes špičky už to prostě nedávám.  V dálce před sebou vidím několik dalších běžců a bezděky mírně zrychluji. Dobíhám je 2 km před cílem. Jeden z nich podle čísla běží maraton. Tedy běží…už hodnou dobu, co ho dobíhám, se snaží rozběhnout, ale nedaří se mu to. Vypadá docela sklesle. Podaří se mi ho vyhecovat a běžíme spolu. Najednou to jde. Čas 2 km před cílem – 2:04. Sakra.  Mohlo by to být pod 2:15, kdyby se mi podařilo udržet tempo.

700 metrů před cílem docházím k závěru, že organizátoři jsou vážně sadisti. Kdo sem dal ten kopec??? Že je v samotném závěru stoupání, to jsem věděla, ale že nám naservírují rovnou pětiprocentní…kolega přechází do chůze, já ještě bojuju. V nejprudším úseku už ale vidím, že to nestihnu a zvolním. Udělám sotva čtyři kroky a uvidím Iňakiho, jak asi 100 m přede mnou (rozuměj „nade mnou“) fotí. Tak to ne. Rozběhnu se a makám. Křičí na mě, že cíl je hned za rohem. Posledních několik desítek metrů je rovinka. Zrychluji co to jde…dokonce mám ještě sílu zvednout ruce nad hlavu a….jsem tam. 2:14:54. Dokázala jsem to. Nedostali mě.

Někdo mi věší na krk krásnou medaili z keramiky, na níž je vyprofilovaný běžec a za ním šnek (no, alespoň, že tam nejsou v opačném pořadí)…a taky obdržím poukázku na polévku a pivo. Zdravím se se známými. Scott vypadá, jako kdyby právě vypadl ze žurnálu (bodejť taky ne, když už se půl hodiny regeneroval, že…). Tleskáme dobíhajícím ultramaratoncům. Mají za sebou něco přes 84 km a někteří na to vůbec nevypadají (jak to děláš, Jaromíre?)

Sadističtí organizátoři mě sice nakonec nedostali, ale Tobě, Silvo, se to podařilo. Podmanila sis mě. Tvoje krása, elegance, vřelost, proměnlivé nálady, nástrahy a úskoky…Už teď se těším, až se za rok uvidíme. Tentokrát s Tebou pobudu ale trošku déle.

Reklamy
Komentáře
  1. RVM napsal:

    Kurňa, to jsi to hodně dobře zaběhla!
    Blahopřeji!
    A příští rok maraton? Závidím…

  2. SNR Scott napsal:

    Ctu Tvuj clanek a pristihl jsem se, ze se priblble usmivam a znova se mi v hlave prehrava ten zavod. Gratuluju ke skvelemu casu.
    A ten žurnál mas u me schovany. Muj blog jeste neni napsany 🙂
    Jo, po zavode jsme sli na plzen do Hamru a vas vykon v blate je impozantni. Mozna se tam usadej i kacenky.

  3. gratulace napsal:

    Já jsem Ti to říkala, že to pod 2:30 rozhodně dáš :-))
    Velká gratulace

    Marci

  4. Gratulace napsal:

    Krásný popis, je vidět, že sis to užívala. Gratuluji i k času v těch kopcích. Na rovině budeš jen lítat…
    Tvoje rozhodnutí běžet příští maraton je správné. Baví tě to, užíváš si to, jde ti to. Veř tomu, že maraton na SNR bude ještě silnější zážitek. Proto to přece děláme…

  5. :-) napsal:

    Úžasný článek! Gratuluji k pěknému času. Na Tvůj blog jsem narazila náhodou, nejsem žádný velký běžec, běhám jen občas, jen tak, pro zábavu 🙂 ale když čtu tvoje články, hned mám chuť se na nějaký „pořádný“ běh přihlásit 😀 Držim palce ať ti to pořád krásně běhá.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s